Učím studenty tvůrčího psaní jedné odvěké vypravěčské moudrosti. Každý příběh má dvě nejdůležitější místa, a to je začátek a konec. To jsou dvě tyče, mezi nimiž je napjaté lano, a my vypravěči musíme přejít z jednoho konce na druhý. Tuto hříčku jsem sezobla z internetu: Jenidá dlůežtiá pdomíkna je, aby prnví a psoeldní psíemna blya na srpánvém msítě. Zybtek mžůe být tolátní nsemysl a my to přoád bez porlbémů peřtečme. Zlvátšní, že? Nikdy nezanedbejte začátek, říkám svým studentům, mizerný začátek vám zkazí celé dílo. A nabízím jim tři latinská úsloví: Začátek je polovina díla. Jaký začátek, takový i konec. Dobrý začátek vede k dobrým koncům. A my Češi k tomu bodře dodáváme: Co do sudu přišlo jako první, po tom už smrdí napořád.
Velmi tomu věřím i v příběhu našich životů. Celá naše budoucnost je zaklubaná v raném dětství. A teď přijde záludná otázka: A co když někdo má na startovní čáře trní, kamení a hloží? Co když se narodí s nemocí či s postižením? Znamená to, že je příběh od začátku určen k prohře?
Tady si musím dát velký pozor a neříct něco naivně optimistického, něco líbivého, co by tu tíhu chtělo zapřít. Protože je to těžký úděl, a kdo se s takovým osudem potkal, ten to ví. Ale tím spíš! Tím spíš je cenná pomoc, která přijde včas. Není lépe investovaná energie než do prvních stadií vývoje. Dětský čas je mnohem delší nežli čas nás dospělých. Každý den tam má svůj význam, každý impuls tam má váhu a my si ho navždycky neseme v sobě. Když dostaneme dobrou péči brzy, posílí nás to na celou tu těžkou a vzrušující cestu po napjatém laně života.
Chovám upřímný respekt ke všem, kdo si vybrali ranou péči za svůj úkol. Snad je povzbuzuje vědomí, že jejich dobrý vliv je přežije. Bude v těch pečovaných dětech až do poslední chvíle, až ony jednou dojdou na sám konec svého příběhu.
Daniela Fischerová, spisovatelka, dramatička
