*



12.11.2015

Barunka

Když jsem čekala své první vytoužené dítě,bylo mi krásně, vše bylo růžové. Potom přišel porod, bez komplikací, ale maličkou odnesli radši pod kyslík, byla lehce fialová. Lékaři mi gratulovali, holčička dostala jméno Barunka.
Už jsme se těšila, až mi ji konečně přinesou, ale začala jsem mít divný pocit, partner chodil nervózně po porodním sále a když odešel personál, tak mi sdělil, že Barunka má Downův syndrom. Naštěstí nás nechali o samotě, ale v tu chvíli to byl nejhorší moment v mém životě, chtěla jsem usnout a probudit se jinde.
Personál byl k nám velmi milý, moc nás podpořili. Druhý den bohužel Barunku odvezli do Brněnské nemocnice, neboť ještě navíc zjistili, že má nemocné srdíčko.
Bylo to o Vánocích, ve chvílích,kdy se má rozdávat radost a štěstí, ale my byli na dně.
Moje myšlenky byli bohužel hodně špatné, dnes se za některé i stydím a lituji, že mě napadaly takové věci.
Když už jsme měli Barunku po Vánocích doma, mamka se přihlásila do jedné skupinky na facebooku a povídala mi, jaké jsou to úžasné děti a že prý ať se tam přihlásím.
Ze začátku jsem nechtěla o těchto věcech ani slyšet, nechtěla jsem se s nikým stýkat a už vůbec ne vidět děti s Ds.
Pořád jsem si myslela, že jsme jedni z mála a že tyto děti se nerodí.
Už ani nevím, jak jsme přišli na ranou péči, ale bylo to pro mě vysvobození z toho zbytečného trápení. Najednou jsem zjistila, že existují milí lidé, kteří nám poradí a pomohou. Lidé, pro které bude Barunka krásná a úžasná holčička a navíc se díky nim potkáme s rodinami, které mají stejné starosti (dnes už vím,že i radosti).
Díky rané péči jsem poznala několik fajn lidiček a úžasných dětí a to byl začátek k tomu, abych pochopila, že moje dcera s Downovým syndromem je úžasná a dokonalá bytost a já jsem na ni opravdu pyšná a štastná, že ji mám. Vlastně nejenom já, ale celá naše rodina i přátelé:-) No a jelikož je Barunka naše první dítě, po nějaké době jsme přemýšleli, že jí pořídíme sourozence. Dokonce nám to doporučovali lékaři a vlastně i v rané péči.
I když bude sourozenec mladší, že ji jednou ve vývoji potáhne napřed.
Naštěstí se zadařilo a i když jsme se těšili tak nějak opatrně, aby se opět nevyskytl nějaký zdravotní problém, Barunce se narodil zdravý bratříček Tomášek. Jsou od sebe 3 roky a mají se velmi rádi, hned je doma větší zábava a Barunka má parťáka do života. Určitě je dobré, když má dítě s Dovnovým syndromem sourozence a i když je to někdy hodně náročné, jsme šťastní, že je oba máme :-)

30.09.2015

Příběh Marečka

Jmenuji se Marek a je mi 6 let. Když jsem se narodil, maminka, sestřička a tehdy i tatínek byli moc šťastní. Jak jsem rostl, začal jsem se od svých vrstevníků pomalinku odlišovat. Zatímco oni si sedali, lezli po čtyřech a zkoušeli vstávat, já jsem do 11 měsíců válel sudy. Paní doktorka utěšovala maminku, že jsem jen líný. Ale nebylo tomu tak. A najednou se mamince podlomila kolena při vyřknutí mé první diagnózy – psychomotorická retardace.

30.09.2015

Petřík

Dovolte, abych se podělila o příběh svého syna Petříka, kterému je nyní 7let.

Vše začalo standardně, přišel den, kdy se Petříkovi už nelíbilo v bříšku a tak jsme jeli do nemocnice. Byla jsem přesvědčena, že když jsem ve správný čas, na správném místě, nemusím se bát…bohužel jsem měla smůlu…..

27.11.2013

Michaelka

Dnes je to 9 let co se nám narodila Michaelka. Nedá se slovy napsat pocity štěstí a zároveň beznaděje, které nás zasáhly. Díky komplikacím při porodu se Míša narodila mrtvá.

26.11.2013

Preisnerovi

Náš příběh o bezmocnosti, bolesti, strachu z neznáma,… ale také milých a empatických lidech ochotných pomoci začal v roce 2007, kdy jsme poprvé navštívili Středisko rané péče v Olomouci.

26.11.2013

Martina s Karolínkou

Karolinka je spokojená, usměvavá, společenská a někdy dost tvrdohlavá holčička. V současnosti bude mít 6 let a s různými problémy se potýkáme od jejího porodu. Porod sám proběhl v pohodě (jestli se to tak dá říci :-) ), po porodu měla těžší novorozeneckou žloutenku a pár dní byla v inkubátoru. Nakonec jsme si tam poleželi kolem 10-ti dnů.

26.11.2013

Honzík

Náš syn se jmenuje Honzík Přikryl a letos v srpnu mu bylo pět let. Náš boj začal, když Honzík přicházel na svět. Měl pupeční šňůru kolem krku a místo nejkrásnějšího dne v životě se stal ten den noční můrou. Narodil se fialový, bez života. Po 20minutovém kříšení se stal malý zázrak a syn začal dýchat, vrátil se do života, ale bohužel s nevratnými následky na malém tělíčku. Tenkrát jsem ani netušila, že to vše byl jen začátek…

 

25.11.2013

Konečně mě trochu uklidnili...

Ty první dny, kdy jsme začali „obíhat lékaře“, pro nás byly opravdu divoké. Nikdo nám nedokázal nic říci, nic vysvětlit, o nystagmu jsem slyšela poprvé a neměla jsem tušení, co všechno mám od této diagnózy čekat, jak to změní Miščin vývoj apod.

25.11.2013

Trefa do černého

Už si ani nepamatuji, kdo mi poradil, abych se spojila se Střediskem rané péče, ale každopádně to byla „trefa do černého“. Ve všech těch pocitech marnosti a beznaděje z jakéhokoli posunu v dceřině vývoji jsme najednou našli slabý náznak naděje a optimismu.

22.11.2013

Ale...

Náš příběh začal v roce 2004 druhým úspěšným pokusem o IVF (umělým oplodněním vajíček mimo tělo matky) a zjištěním, že čekáme dvojčátka.

 

Příběh v dnešní době celkem běžný jak už to bývá přišlo to pověstné, bohužel první ALE…

 

Nedokončený 26. týden, masivní odtok plodové vody a neplánovaný porod ukončil těhotenství a přišli na svět naši dva uzlíčči.